Malíř Miroslav Roštínský, rodák z Lovčic, absolvent Školy uměleckého průmyslu v Brně, oslavil zkraje letošního roku 70. narozeniny.
Pochází z krajinářsky jinak utvářené oblasti Moravy, do prostředí Vysočiny vstoupil zvenčí, nebyl tedy nijak zasažen tíhou tradice realistické vysočinské krajinomalby. Brzy se dobral podstaty tektoniky a epické hloubky Vysočiny, její zemité barevnosti. V jednotě osobitého estetického názoru užil pro krajinu formy s robustními objemy, s přehledností kompozičního řádu a výraznou tvarovou zkratkou, jdoucí až k hranici geometrické abstrakce, kde malířská výstavba iluze prostoru je již bezpředmětná. Roštínského tvorbu neurčovala snaha přenést na plochu obrazu viděné, ale definovalo ji úsilí o přesvědčivé zobrazení cítěného.
S vědomím, že obraz je vždy artefaktem - umělou skladbou, Roštínský intenzívně vnímá především prožitek procesu tvorby, při snaze přestoupit hranici konkrétního. Nepokládá při tom za nejdůležitější, co ztvárňuje, ale jakým to činí způsobem. Je přesvědčen, že je - li cosi podstatného z námětu malířem vloženo do obrazové formy, a je - li pak z té formy zrakem, rozumem a citem zpětně vyvoditelná důležitá informace o ideálním, či materiálním stavu námětu, může obrazová forma mít rozhodnou funkci, může způsob ztvárnění stát nad obsahem, aniž by tím obraz cokoli pozbyl ze své sdělnosti.
V sérii Roštínského olejomaleb z posledních let převládá konstruktivistická, nebo lyricko - kubistická forma. V těch malbách již není nic, co by autora označovalo krajinářem.
Zrcadlí podivuhodný imaginární svět. Ale východisko mají nepochybně ve vysočinské přírodě. Ostatně, Roštínský již od 50. let vytrvale rozhojňuje konvolut autentických realistických kreseb z přírody. Ačkoli mu nikdy nesloužily jako přípravné skicy ke konkrétní malbě, jsou důležitou součástí jeho tvorby, zůstávají zdrojem, ze kterého zprostředkovaně sytí grafickou paměť, jsou též materií pro dobré vědomí, že svět obraznosti nevznáší se ve vzduchoprázdnu.
Nejmladší Roštínského malby vyjadřují sdružené dojmy reflektující v autorově vnímání. Tvarosloví, jež má svůj původ v krajině, je tu redukováno v četných skladebných variantách (jsou nezřídka výsledkem opakovaných přemaleb) na jednoduché geometrické struktury, vzájemně se prostupující a často lineárně neúplně ohraničené. Tyto obrazy nesou silné citové zabarvení, projevující se převahou vzrušujících teplých tónů (žluté, okrové) a jen pro dosažení kontrastu a z potřeby barevné kompozice doplněných v malých plochách, nebo jen v lince, uklidňujícími studenými barvami (zelenou, modrou). Tvarová symbolika, dovedena Roštínským až do podoby různě variovaného znaku, reprezentuje v syntéze krajinu viděnou i krajinu tušenou, stejně jako odraz proměnných poloh malířovy duše. Úplným prolnutím racionální stránky obrazu se stránkou citovou (co vstupuje do malby zvnějšku a co jakoby vystupuje zevnitř) jsou Roštínského malby z posledního období snad i specifickou formou autoportrétu, přesněji: autorovým rozkrytím sebe sama.
Jan Dočekal, 29.8.1997