Počátkem 50. let, dva roky po absolvování brněnské Školy uměleckého průmyslu, přišel malíř a grafik Miroslav Roštínský, rodák ze slováckých Lovčic (1927), na Českomoravskou vrchovinu. Neměl úmysl budovat zde nejistou uměleckou kariéru malíře krajin, třebaže byl k tomu vybízen regionální kulturní tradicí a příkladem umělců starší generace. Jeho pohnutky byly prozaičtější. Potřeboval alespoň relativní jistotu, práci ve svém oboru a za pravidelný plat.
Ve Žďáru nad Sázavou se Miroslav Roštínský stal prvním profesionálním propagačním výtvarníkem v novém průmyslovém gigantu počátku éry budování tzv. socialismu - ve Žďárských strojírnách a slévárnách (ŽĎAS). Dnes se nad tím usmívá: "Ano. Vešel jsem tak, aniž jsem to měl v plánu, do dějin Žďasu. A jestli mě z nich nevymazali v době, kdy jsem byl po srpnu šedesát osm v nemilosti za šíření hesel proti okupaci, jsem tam dosud."
Na první roky práce výtvarníka uprostřed tisíců tun oceli a litiny vzpomíná: "Mělo to samozřejmě negativní stránky - zejména podřízenost zájmům firmy. A ty byly, jak se tehdy říkalo, v duchu doby. Mně se to -v duchu- líbilo. S přáteli jsme mívali komentář: škoda, že to není opravdu jen v duchu, skutečné to nestojí za nic. Pozitivní stránku působení v propagaci Žďasu jsem si plně uvědomil až po létech. Získal jsem tam totiž praxi v různých řemeslech souvisejících s reklamním výtvarnictvím a s designem."
Ve Žďasu byl zaujat prostředím a lidmi i ve smyslu možností nezávislého malování. Cítil, že alespoň při práci z vlastní vůle musí se osvobodit od všech závislostí a ideologických pouček, kterých tehdy bylo tolik, jak říká: "...až nám v propagačních dílnách padaly ze stěn a se stropu na hlavu."
Je nejen pochopitelné, ale i příznačné, že v takové situaci Roštínského zaujala estetika kubismu a konstruktivismu, nesoucí ve svém principu znamení svobody. Maloval obrazy se stylizovanými robustními postavami dělníků a s monumentálním strojním zařízením.
"Vnímal jsem a svým způsobem si i zamiloval drsnou poezii fabriky. Viděl jsem ji v rytmu lidských pohybů a v kinematice mechanismů, slyšel v továrních halách a cítil ve směsi příznačných pachů slévárny. Expresívní efekty způsobené proudy žhavého kovu, gejzíry jisker a oblaky páry jsem v té době míval před očima i když jsem šel po směně městem."
S odstupem let je případné připomenout, proč obrazy z pracovního prostředí, tolik žádané tehdejšími ideology a politiky kultury, Roštínského nevynesly na stupně slávy, uchystané režimem pro umělce - budovatele. Důvod je prostý. Roštínský nemaloval na objednávku, nýbrž ze zaujetí. Jeho obrazy nebyly dostatečně srozumitelné masám, mohly být zavádějící, mohly snad i vyvolávat dojem, že autor rafinovaně maskuje cosi škodlivého. Oficiálně to nemohlo být aktuální umění, nezasluhovalo vyzvednutí. "Vůbec jsem nestál o uznání a pocty. Když budu upřímný, tak jsem měl vlastně štěstí, že jsem žádné nedostal. Tehdy jsem byl rád, že jsem si mohl malovat, jak se mně líbilo."
Bezmála dvě desetiletí, než se stal umělcem ve svobodném povolání, Roštínský vlastně koexistoval se Žďasem. Ten stravoval, ale také zrcadlil jeho tvůrčí potenci. Jakkoli silně zaujatý továrním prostředím, nemohl si současně nevšímat vysočinské krajiny. Musel by být nejdříve zcela zbaven citu, aby jej Vysočina nedokázala uchopit. A bylo důležité, že ji nemá "v genech", že tu nežije od mala. Nebyl totiž ovlivněn zdejší silnou tradicí realistické krajinomalby.
Brzy se dobral podstaty epické hloubky Vysočiny. V jednotě osobitého estetického názoru maloval krajinu obdobným stylem, jako obrazy z továrního prostředí. Motivy z okolí Žďáru na plátně tvarově i barevně zjednodušoval, často se přiblížil k tzv. geometrické abstrakci.
Barvy, kterých tehdy užíval, odkazují svou psychologií k vážnosti a mlčenlivosti, jsou spojovány s představou jistoty, zdrženlivosti, domova a tradice. Barevné vrstvy připomínají hmotu hlíny, nebo reliéf vegetace.
Ten, kdo se dokázal ponořit do zjevných zákonitostí i skrytých tajů malířství, a měl navíc příležitost být Miroslavu Roštínskému často nablízku, s porozuměním poznával, jak ve své práci slučuje a koriguje, co vidí a co cítí.
Má pro to vysvětlení: "Vnímám intenzívně především prožitek malířské práce, ten je pro mne velmi důležitý. A snažím se překročit hranici konkrétního. To znamená, že vidím reálný motiv, věcnou předlohu obrazu, někdy složenou z více dílů inspirace. Ale maluji výhradně svůj obraz, tvořím vlastní dílo, nikoliv názornou ilustraci. Co namaluji, nemusí tedy být svým obsahem na první pohled vůbec příbuzné s mou prvotní inspirací. Ale vložil jsem ji tam, jinak by obraz nemohl vzniknout.
Jsem přesvědčen, že když je něco podstatného malířem do obrazu vloženo, ať již je to obsaženo v motivu, ve tvaru, v barvě, v harmonii, v kompoziční dynamice, nebo naopak v klidu a tajemném tichu, je to pak zpětně také vyvolatelné očima a citem zaujatého návštěvníka výstavy. V tom je, jak si myslím, jedna z možných forem obrazového rozhovoru malíře s vnímatelem jeho díla. Záměrně neříkám 's divákem', protože jen dívat se, nestačí."
V Roštínského obrazech z posledních let zrcadlí se podivuhodný svět. Může se zdát, že jeho rozměry jsou postižitelné pouze s velkou dávkou obrazotvornosti. Hluboko v pozadí, tam, kde se rodí podněty k malířské práci, nese si však Roštínský stále krajinu Vysočiny. Jeho obrazy zrcadlí Vysočinu viděnou i tušenou, Vysočinu ukrytou v symbolech a metaforách. Jsou to však současně i svého druhu autoportréty Miroslava Roštínského. Lze z nich totiž vyčíst o malíři právě tolik (snad i více), jako z věrné podobizny.
Jan Dočekal, 2.12.1997