Uskutečnění nové myšlenky si často vyžádá mnoho času. Nejvíc je ho zpravidla zapotřebí k získání přesvědčení, že neobvyklé, ba protikladné může se změnit v neobyčejné a velmi účelné.
Za záležitost, jež zmíněné aktuálně stvrzuje, lze považovat uvedení obrazů žďárského malíře Miroslava Roštínského (nar. 1927, je předsedou Klubu výtvarných umělců Horácka) na probíhajícím Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně. Nejedná se ovšem o akci z doplňkového veletržního kulturního programu, nýbrž o organickou součást rozsáhlého komerčního stánku žďárské akciové společnosti ŽĎAS. Roštínského rozměrné olejomalby, založené na plošném vztahu geometrických útvarů, a spolu s nimi dřevěná skulptura sochaře Zdeňka Macháčka, jsou tu dokladem účelného spojení ryze racionálních záměrů z oblasti strojírenství a obchodu s díly intuitivní povahy, která posilují ve vzrušeném prostředí duchovní dimenzi. A protože se tak děje v dosavadní téměř padesátileté existenci ŽĎASu poprvé, je vhodné to zdůraznit.
Roštínského malířská tvorba je v Brně k vidění ještě na jiném místě. Galerie Dílo v Běhounské ulici ji uvádí ve výběru tří desítek děl.
V rané fázi tvorby byl Roštínský ovlivněn prostředím těžkého strojírenství, maloval obrazy se stylizovanými robustními postavami dělníků a s monumentálním strojním zařízením.
V krajinomalbě se přiblížil geometrické abstrakci, v interpretacích tvarosloví Žďárských vrchů užíval grafických struktur oproštěné tvarové symboliky (evokace půdorysných pohledů na krajinu a na civilizační prvky v ní), jimiž v malířské syntéze evokoval krajinu viděnou i krajinu tušenou.
Roštínského primární názor je opřen o přesvědčení, že obraz je artefaktem - umělou skladbou. Proto intenzívně vnímá především prožitek procesu tvorby, při snaze přestoupit hranici konkrétního. Nepokládá při tom za nejdůležitější, co ztvárňuje, ale jakým to činí způsobem. Míní, že je - li cosi podstatného z námětu malířem vloženo do obrazové formy, a je - li pak z té formy zrakem, rozumem a citem zpětně vyvoditelná informace o ideálním, či materiálním stavu námětu, může obrazová forma mít rozhodnou funkci. Způsob ztvárnění pak stojí nad obsahem, aniž by tím obraz cokoli pozbyl ze své sdělnosti. V této souvislosti je třeba též zmínit Roštínského aktivitu obrácenou již od 50. let na autentické kresby v přírodním prostředí. Ačkoli mu nikdy nesloužily jako přípravné skicy k malbám, jsou důležitou součástí jeho tvorby, neboť zůstávají zdrojem, ze kterého zprostředkovaně sytí grafickou paměť, jsou též materií pro dobré vědomí, že svět obraznosti nevznáší se ve vzduchoprázdnu.
Nejnovější Roštínského olejomalby vyjadřují v syntéze podstatné z poznatků a dojmů, jež zaměstnávají autorovu mysl a jitří jeho emoce. Výrazně zjednodušené tvarosloví spolu s redukovanou paletou ústí v dokonalé harmonii. Jakkoli tu převládají prvky konstruktivistické, či kubistické estetiky, vnímáme silné citové zabarvení. Tkví v převaze tónů vzrušujících teplých barev. Prolnutí racionální stránky obrazu se stránkou senzitivní (co vstupuje do malby zvnějšku a co jakoby vystupuje zevnitř) je zcela zřejmým, pozoruhodným shrnutím Roštínského dosavadních tvůrčích zkušeností.
Jan Dočekal, 16.9.1999