Miroslav Roštínský, malíř ve Žďáru nad Sázavou, člen Unie výtvarných umělců, oslavil v neděli sedmdesáté páté narozeniny (* 6. ledna 1927 v Lovčicích na Hodonínsku).
V roce 1949 absolvoval Školu uměleckého průmyslu v Brně, kde byl žákem profesorů Hrbka a Süssera. O dvě léta později přišel do Žďáru nad Sázavou, kde byl, ve firmě ŽĎAS, dvě desetiletí průmyslovým výtvarníkem. Vedle povinné činnosti obrazově reklamní a výtvarně propagační věnoval v továrním prostředí subjektivně podněcovanou pozornost specifickým malířským námětům z tzv. "těžkých provozů".
Záhy dospěl k původnímu výrazu, spojujícímu prvky kubistické a konstruktivistické estetiky v monumentalizovaném podání robustních figur a strojního zařízení.
Ona drsná poezii těžké práce stala se na čas Roštínského stěžejním projevem v oblasti volné tvorby. Zde může být věcně zdůrazněno, protože Roštínského "tovární" malby k tomu vybízejí a jsou pozitivním příkladem, že technický pokrok, není-li doprovázen odpovídající mírou kultivace ducha a transformací lidského srdce, zřejmě narušuje stabilitu světa.
V krajinářské tematice, ke které se ve volné tvorbě pod vlivem tradice a především ve směřování citového života zcela logicky záhy obrátil, Roštínský zprvu uplatňoval prakticky tutéž formy, jako v malbách z továrny. Určovaly ji robustnost objemů, přehledný kompoziční řád a výrazná tvarová zkratka.
Osobitá malířská forma, jež je dnes tvůrcovou průkaznou signaturou, prošla pěti desítkami let promyšleného procesu tříbení a kultivace. Jde o syntézu prvků konstruktivistického, kubistického a lyrického malířského jazyka. Roštínského obrazy jsou dobrou látkou pro poukaz na didaktické tvůrčí naučení, že má-li dílo něco sdělovat a mít schopnost emocionálního působení, musí disponovat originalitou formy, neboť ona zůstává nejúčinnějším nástrojem poznání, sdělení a dorozumění. V tomto smyslu lze obsahově nosnou a významuplnou formu Roštínského obrazů označit za tělo tlumočené myšlenky.
Již tu není nic, proč by Roštínský měl být označen krajinářem. Jde o zrcadlení podivuhodného světa obraznosti. Ale jeho východiskem je nepochybně vysočinská krajina.
S tím ostatně souvisí Roštínského obliba autentické realistické kresby. Ačkoli nikdy není přípravným náčrtem k malbě, je důležitým zdrojem, z něhož autor sytí grafickou paměť, je rovněž látkou pro umělcovo utvrzování se, že svět obraznosti může být i efemérní, ale nevznáší se ve vzduchoprázdnu.
Roštínský vlastně říká (spolu s Brancusim, přičemž přečetní jiní vyjadřují totéž jinými slovy): "Nevím, zda mohu vyjádřit realitu tím, že napodobím její zevní vzhled." A jde mu především o celek, protože detaily mohou rušit čistotu malířské skladby. Tam je příčina, proč Roštínský obraz i několikrát přemalovává. Mysl a cit jej vedou ke kompozici, již v jistém čase považuje za definitivní. A s odstupem ji s novým zanícením přemaluje, aby vyzvedl, s touž vášní jako předtím, "přirozený pořádek".
Dílčí (ovšem silně akcentovanou) hodnotou Roštínského maleb je barva. J.W.Goethe pověděl: "Pokud se umělec nechá vést emocí, barva vyplyne sama." Výstižněji to říci nelze. A František Kupka mínil, že barva nemusí být přívlastkem formy, protože forma ji nedefinuje. Barva nemusí být spojena s předmětem, může stát jako samostatná hodnota. Při zrakovém a citovém vnímání Roštínského obrazů si obě myšlenky nemůžeme nepřipomenout.
V opakovaných a svým způsobem i rozvíjených nahlédnutích do Roštínského tvorby (pochopitelně rovněž do tvorby jiných renomovaných umělců, o nichž tu není řeč) vězí divákovy příležitosti ke stále hlubšímu poznání, jež jistě směřuje k poznatku nenahraditelnosti vnímání umění jako kromobyčejné látky vlastního duchovního života.
V dosavadním malířském díle Roštínský dosáhl vzácné obsahové a formové jednoty a vytříbenosti. Kvalitou tvorby řadí se Roštínský k těm umělcům, kteří utvářejí podobu soudobé výtvarné kultury na Moravě. Značnou práci Roštínský vykonal v organizaci kulturního dění ve Žďáře nad Sázavou, zejména v Klubu výtvarných umělců Horácka, jehož byl v letech 1994 až 2001 předsedou.
Jan Dočekal, 3.1.2002