V úvodu katalogu k XX. členské výstavě SČVU v jihlavě jsem napsal, že jedním z průkopníků moderního umění na žďársku, v kraji silně ovlivněném realistickou krajinářskou tvorbou, je Miroslav Roštínský, který přišel do Žďáru na počátku padesátých let. Pro město Žďár, dříve malé městečko na Českomoravské vysočině, to byla léta usilovného budování jednoho z největších závodů v oblasti - Žďárských strojíren a sléváren. Výstavba tohoto závodu měla nesmírný význam pro zprůmyslnění celé oblasti, dotýkající se jednání a životního stylu každého jednotlivce. Po absolvování brněnské Vyšší školy uměleckého průmyslu (1945 - 1949), kterou po jednoroční přípravce absolvoval na speciálce užité malby a grafiky u prof. Emanuela Hrbka a po dvouleté činnosti u státního filmu v Brně přichází Miroslav Roštínský do ŽĎASu jako výtvarník. Tovární prostředí, do kterého přichází, jej zaujalo. Tak jako člověk působí na okolní přírodu a prostředí, přetváří je a přizpůsobuje svým zájmům, tak také zpětně prostředí, do kterého přichází, ve kterém žije, působí na něj. U výtvarníka se tento vliv projevuje také v jeho dílech, především ve volné tématice. Proto u Miroslava Roštínského postupně vznikají cykly "CHLAPI" a "STROJE", tématicky zaměřené především na svoje okolí ve kterém žije, na pracující ve ŽĎASu, na tovární prostředí.
Tvorba Miroslava Rošítnského ale není jedoduchým "případem". Pravděpodobně již v Brně, v době svých studií a u svých přátel výtvarníků se seznamuje s některými směry moderního umění.
Své znalosti, které má, se snaží využít a podřídit svým tématickým záměrům. Proto se neuchyluje k některým abstraktím nebo fantaskním směrům, ale tématická skladba, podřízená továrnímu prostředí jej pevně drží v realismu. Jeho realismus není ani impresivní, ani akademicky realistický a můžeme říci, že ani expresionistický a ani kubistický. Je to zvláštní osobní sloh, založený především na syntéze expresionismu a kubismu, který má sloužit především k vyjádření svého vnitřního vztahu k zobrazované realitě. nejde mu o krásu. Tu ochotně obětuje svým vnitřním citů a pravdě. Tvrdost práce a náročnost na fyzickou sílu lidí, kteří v jeho okolí pracují, vyjadřuje nejen velikostí obrazu, ale také formou projevu, především deformací lidského těla. Zatímco hlava je téměř náznakově vyjádřena, tělo ztvárněné kubisticko kontruktivní tvorbou vyjadřuje mohutnost a náročnost této fyzické práce. Tímto způsobem umělecky neztvárňuje pouze konkrétního člověka, ale dochází k určitému zabstraktnění a zevšeobecnění pojmu práce v konkrétním prostředí. Na druhé straně si ale uvědomuje mohutnost a sílu strojů, techniky, která v něm vyvolává pocit bezmocnosti a tísně, pocit nicotnosti člověka před obram - strojem.
Přesnější vyjádření svých tužeb ve svém výtvarném projevu dosahuje Miroslav Roštínský v těch dílech, ve kterých opouští prostředí továrny. Zde dochází k zcela jinému sjednocení umělcova prožitku a jeho představivosti s realitou okolního světa. K tomu jej dovedly jeho kubistické konstruktivní ekvivalenty, používané v jeho cyklech "CHLAPI" a "STROJE".
Syntetický kubismus totiž ve svém vývoji dospěl k polyvalentnímu znaku pro konkrétní věc. Proto v těchto obrazech Miroslav Roštínský téměř zákonitě redukuje realitu na nejzákladnější znaky, čímž vyjadřuje určíté nadreálno, zevšeobecnění určitého objektu. Realita je zde znázorňována vlastními symboly a balancuje na hranicích reality a abstrakce.
Smyslem tvorby Mirolava Roštínského není umělecká provokace nebo recese, jak se někdy moderní umění často projevuje. Jeho obrazy jsou vyjádřením trpělivé, pilné a houževnaté práce, směřující k vyjádření monumentálnosti práce a člověka a současné obavy o jeho existenci, uvědomující si jeho velikost i malost, jeho možnosti i neschopnosti, snažící se vyjádřit to, co Marc nazývá "vnitřní duchovní stránkou přírody". Ne náhodou si k tomu volí jako základní barvu zelenou, o které mimo jiné kandinský píše:
"Zeleň je základní barvou léta, když příroda překonala období roku, jaro, a ponořila se do spokojeného klidu."
promovaný historik Ctimír Linhart